neukázněná babička

20935037_10203559946555188_2444816259784898122_o.jpg
 
 

neukázněná babička

„No mamko, uznej trošku… Copak je normální ve tvým věku jezdit na inlinech a lézt po skalách? A to už vůbec nemluvím o hodinách těch lechtivej tanců… Bachatu a salsu tancujou dvacítky, když balej kluky. A ne padesátnice…“ „Padesát mi bude až příští rok…“ namítla jsem s úsměvem. „Ale s tím tancováním máš pravdu, dobře se při tom balí chlapi.“

Mrkla jsem na snachu. Bez reakce. Jen se zavrtěla a stáhla si sukýnku níž pod kolena. „Nejsi hlídací babička, my víme,“ povzdechla si a otočila se na mého syna: „Proč zrovna my musíme mít tak děsnou rodinu? Kámoškám se o jejich děti maminy přetahujou… Mají je třeba měsíc na chatě.“ Pozvedla obočí a kývla směrem ke mně. „Ani tu chatu nemáš.“ Pokrčila nosík, hodila hřívou a opřela ramínka o svou životní oporu – mého syna. Významně na něj upřela pohled s podtextem Tak řekni něco. Správně odhadl důležitost okamžiku a nasadil starostlivý výraz.  Je po mně, blesklo mi hlavou.„Jana má pravdu. Kdyby sis koupila chatu, stačila by nějaká malá… Mohla by sis na ní brát vnoučata, užívat si klidu alespoň o víkendu, když jsi v týdnu tak děsně aktivní…“ Odmlčel se, hledal slova.

Vyměnili si pohledy. Asi teď přitlačí na pilu. Co třeba  nějaké emoce?Na ty bych mohla zabrat… „Dobrá, mami.  Proč nežít aktivně i ve stáří… Alespoň máš pohyb.“ Usmál se. „Ale na takové chatičce bys ho měla taky. A kdyby byla se zahrádkou… Nemusela bys kupovat pořád ty svoje bio potraviny. Klidně bys je mohla pěstovat sama. Pro sebe i vnoučata.“

Zarazil se. Došlo mu, že tohle nezabere. „No tak, mamko, Eliška je s tebou tak ráda. O nikom jiným tak nadšeně nemluví… Já tedy nevim, co spolu děláte, ale pamatuju si na svoje dětství,“ rozsvítily se mu oči. „Je fakt, že jsme si ho užili.“ Snacha ho zmrazila pohledem.

„No… Chtěl jsem říct…ehm…byl bych moc rád, kdyby Eliška s tebou mohla o prázdninách prožít alespoň kousek toho, co já…“ zvážněl.

Zatvářila jsem se vážně. Jedná se o vážnou situaci. Alespoň z pohledu těch dvou, čerstvých rodičů, kteří ze všeho nejvíc si touží ráno přispat, večer nehlídat čas a v noci se milovat bez neustálého odbíhání do dětského pokojíčku po každém hlasitějším projevu lásky…

Jak já jim rozumím. Není to tak dávno, co jsem přestala sledovat mobil, dělat taxikáře z lidušky na trénink karate a překládat obsah nákupního košíku do igelitek, lednic a hrnců..

Poslední z mých tří dětí teprve nedávno vylétlo z hnízda. A já, kvočna domácí, se zavrtěla, načechrala peříčka a protáhla křídla. Že bych nekroužila jen okolo svého kurníku a podívala se za plot dvorku? Popolétla o pár hřad dále? A klofla občas nějakého kohoutka? Jen tak, pro radost ze života? Proč ne? V křídlech mám síly dost, peří občas trochu přibarvuji dohněda a zobáček už po dvacetiletém manželství celkem držet umím… Ještě že už skončilo. Díky bohu za tu oplácanou brunetku…

Z mého filozofování mě vytrhl hlas syna. „No tak, mamko, netvař se tak vědecky… Ten víkend by se nám opravdu dost hodil…“ Zamrkal a ve tvářích se mu udělaly dolíčky. Stejné, jako má Eliška. Zastesklo se mi po ní. Kohouti ze sousedství počkají. Ale křídla nesložím. Vyletíme si za hranice našeho dvorečku spolu. Příští rok už půjde do školy, je čas na dámskou jízdu.

„Který je to víkend?“ Zeptala jsem se.

„Příští.“ Usmál se.

Plánovala jsem, že pojedu s kamarády na Vltavu. Už mám zarezervovanou kanoi… Ale co, stejně zatím nemám háčka… A Eliška už pádlo udrží.

„Dobře. V pátek mám volno, vyzvedla bych si Elišku už ve čtvrtek odpoledne.“

Takovou odpověď mladí nečekali. Nadšeně přikývli s vidinou volného čtvrtečního večera.

„Zabalte jí spacák, karimatku, náhradní oblečení a boty do vody. Stan, loď, vestu a pádlo mám.“

Otevřeli ústa. „Cože?“

„Potřebujete hlídání?“ Mrkla jsem na oba překvapené pohledy. „Tak ve čtvrtek v pět malou přebírám a v neděli večer v pořádku vracím. Bohatší o krásné zážitky s babičkou.“

 

Eliška pobíhá před půjčovnou lodí, oblečená pouze do plovací vesty. Bosá, špinavá, v jedné ruce nedojedený rohlík od snídaně, v druhé pádlo, větší než ona sama. Ale z ruky ho nedá, je důležitý háček. A ten, jak je známo, nesmí dát pádlo z ruky.

„Elí,“ volám do davu, kde zrovna malá copatá hlavička vykukuje z raftu, plného rozesmátých Holanďanů.  Očividně netuší, co je to jazyková bariéra. “Poběž, už máme kanoi. Můžeme se nalodit, plavčíku.“

„Jé, taky máme modrou!“ Hodnotí odborným okem. „Jako všichni kolem. I sud máme stejnej jako ostatní. Jak poznáme, že je tahle kanoe naše?“

„Správný vodák vždycky najde svou loď, to si pamatuj. I v noci. Tomu se říká vodácká intuice.“ Poučuji s úsměvem.

Přikývne a už skáče na přední lavičku. Sud, dítě i pádlo mám, můžeme odrazit od břehu.

 

„Ahoooj!!“ Pokřikuje Eliška na všechno kolem. Máme za sebou první šlajsnu, zadrhnutí na mělčině i rybářův vlasec. Ten jsme sice chvilku rozmotávali z copánků, ale prut jsme poctivě vrátily.

„Mamča bude koukat, až jí povím, že už umím čůrat z lodi,“ culí se Eliška. A začne si prozpěvovat. Za chvilku už dáváme jeden šlágr za druhým. Občas se k nám připojí nějaká loď a soulodíme. Většinou se podaří Elišce během chvilky vyprovokovat lodní bitvu a létající mokrá houba mezi vodáky nešetří na nikom nit suchou. Je to prima den, pomyslím si. Až bude další hospůdka, doplníme palivo – kofolu a pivo. Dvě černý, jak se naučila Eliška objednávat.

Voda se zklidnila, čeká nás nekonečný volej. Eliška je unavená, žmoulá si očička a navrhuje: “Než dáme kofolu, udělám si ve špičce domeček, jo? A povíš mi nějakou pohádku?“ A už si pod sebou roztahuje svojí karimatku. Z mé modré karimatky udělám stříšku a ona během chvilky, celá schovaná ve špičce lodi, usíná. Ani se nedozvěděla, jak to dopadlo s těmi rusalkami…

Trošku se zatahují mraky, poprchává. Z Elišky není vidět ani kousek, jak se zakutala do svého nového pelíšku. Ani kapička deště se k ní nedostane. Když nadzvednu karimatku, zahlédnu dvě umolousané bosé ťapky.

Hospůdka na dohled! Mám ji vzbudit? Jsem hned zpátky, jen doběhnu pro pití. Je tady spousta lodí. Přirazím ke břehu mezi další modré plasťačky. Ti vodáci se snad klonují! A lodě s nimi.

Nebyla jsem pryč ani deset minut. Tedy to dítě má spaní, zazáviděla jsem. Šíbují tu s loděmi jako na nádraží a ona se ani nevzbudí. Modrá karimatka, co jí zakrývá, se ani nepohnula. Dám láhev s kofolou do lodi a pádluji směrem k jezu. Už se těším, jak si ho užijeme.

„Elí, broučku, vstávej. Bude klouzačka.“  Překřikuji hluk vody valící se pod jezem. Karimatka se ani nehne. „Haló, vstáváme, háčku. Pádlo do ruky a jdeme si to užít.“ Ticho. Je asi pořádně utahaná. Nevadí, vzbudím jí až před dalším jezem.

Rozjedu to na jez, špička míří přímo do vodního kohouta. Snad nenaberu vodu. Asi jsem ji měla vzbudit, bleskne mi hlavou. Vtom se ozve rána. Loď se nakloní na bok. Kontra! Křikne na mě podvědomí. Zaberu víc. Na boku lodi skřípne kámen. No tak! Přeci se ne… V tu chvíli se loď natočila napříč jezu. To ne! Loď se převrací na bok. Voda mi plní ústa, valí se mi přes hlavu divoký proud. Táhne mě od lodi. Snažím se něčeho zachytit. Konečně kameny. Dostávám se nad hladinu. „Eliška!“ Vykřiknu a chytám loď. Zahlédnu odplouvající sud, karimatku, pádlo… Elišku nevidím. Snad se nezaklínila v lodi?

„Ježíši Kriste! Kde je Ela?“ Vykřiknu, když s ostatními vodáky otočíme loď. Je prázdná. „Měla jsem v ní dítě!“ Křičím a jako šílená běhám mezi kameny a máchám rukama ve vodě. „Pomozte mi!“ Okolní přihlížející skáčou do jezu.

„Měla vestu?“

„Červenou.“ Vyhrknu.

Vody je po pás, musíme ji někde najít. Běžíme pod jez. Po dítěti ani stopy. Rozhlížím se kolem. Nikde není. Pár metrů ode mě se zaklínil sud, vedle něj plave batoh, lodní pytel, lahve… Po Elišce jako by se voda zavřela.

„Ne!“ Vykřiknu při té děsivé představě. „Elí! Eliško! Kde jsi? Elí!“

Skupinka kluků prolézá jez, ostatní přináší do lodi moji bagáž. Velký hnědý batoh, lodní pytel…

„Díky moc,“ zadrmolím. Najednou mi bleskne hlavou. To nejsou moje věci. Mám přeci červený batoh! A lodní pytel nemám! Ty lahve… Nic z toho není moje! Ta loď není moje!

„Kde mám loď? Mám v ní dítě!“ Vykřiknu.

Dívají se na mě jako na blázna.

Modrá karimatka! Vlezla jsem u hospody do lodi, která měla přikrytou špičku modrou karimatkou! Ale ne do mojí! Moje tedy zůstala u hospody! A v ní Eliška! Projela mnou obrovská úleva a zároveň strach. Ale kde je teď?

„Nechala jsem dítě u hospody! Nehledejte ho tady! Potřebuji rychle k hospodě!“ Hrnu ze sebe zmatené věty a jen potvrzuji dojmy přítomných – ona zešílela.

Nechávám loď lodí a běžím ke břehu.

„Honem! Potřebuji k hospodě!“ Chytám postaršího muže, držícího hnědý promáčený batoh. „Mám tam dítě!“

Chytá mě za ruku. „Jaké dítě? To, co hledáme pod jezem? Uklidněte se. Všechno bude dobrý. Najdeme ji.“ Mluví na mě jako na blázna. „Klid. Klid, maminko. Už jsme zavolali záchranku i policii. Bude dobře. Všichni ji hledáme.“ Ukazuje na spoustu lidí ve vodě.

Dochází mi, že touto cestou se k Elišce nedostanu. „Ale ona tady není,“ hlesnu, oči plné slz. Sesunu se na zem.

„Babí! Babí! Máme nový kamarády!“ Ozve se z řeky nad jezem. Zahlédnu modrou kanoi se žlutou hlavičkou s copánky na přídi. Mává nad hlavou modrou karimatkou.

„Babí! Ty jsi mě zapomněla u hospody. A odvezla jsi Honzovi jeho loď!“ Volá, když s ní její nový zadák přiráží ke břehu. A utíkajíc ke mně dodává: „A to jsi říkala, že dobrej vodák si svojí loď vždycky pozná, ne?“

Skočí mi do náruče a šibalsky na mě mrkne: „Máš tu kofolu?

Zavrtím hlavou: „Utopila jsem ji.“ Rozbrečím se.

Pevně přitiskne svůj obličejík na mou uslzenou tvář: „Ty jsi se cvakla? Kvůli tomu se ale  nebrečí, ne?“

 

II.

 

„Mamince a tatínkovi o tom, kde jsem tě zapomněla, raději říkat nebudeme, ano?“ Šeptám vnučce do ouška. Vzpomínka na záměnu lodí u hospody mi stále nahání husí kůži. Tu, ve které spala ve špičce pod karimatkou moje pětiletá vnučka, jsem nechala v přístavišti. A omylem odplula na jiné s podobnou výbavou. Stejný sud, stejná karimatka… Jen místo Elišky byl ve špičce schovaný hnědý batoh. A ten jsem se spoustou dalších věcí vymáchala na jezu, kde jsem se bravurně s lodí otočila.

A to jsem byla úplně střízlivá. A potom že děti u hospod zapomínají jen tatínkové. I babičky mají své dny… Že bych se opravdu měla raději věnovat mrkvi a pažitce? Z úvah mě vyrušil Eliščin hlásek.

„Našim nic neřekneme. Bude to tajemství. Maminka by mě s tebou nechtěla už nikam pustit. A tatínek by zase říkal „Ach ta naše babča“. To říká vždycky, když něco úžasného vymyslíš,“ mrkla na mě.

„Ten pán, co mě našel u hospody, se jmenuje Honza. Dal mi malinovku a tenhle pirátskej šátek,“ vytahuje zpod trička kus špinavého hadru s lebkami.

„Je nádhernej. Ukaž, uvážu ti ho.“ Omotám ji hlavu do kusu černého hadru a Elišce se rozsvítí oči. Cítí se neodolatelná. Jak málo nám ženám někdy stačí…

Eliška pokračuje: „A pádloval rychle, abysme tě brzy dohonili. Říkal, že ženský někdy takhle před chlapama ujíždějí. Ale že je stejně vždycky chlapi dohoní. Abych se nebála. Tak jsem se nebála,“ zazubí se. „Hele, támhle je, ve vodě. Sbírá tam nějaký odpadky nebo co,“ ukazuje pod jez, kde se zachránce naší Elišky snaží dát dohromady alespoň část své výbavy. V jedné ruce drží promáčený hnědý batoh, ve druhé něco, co připomíná spacák. Kolem pasu má přivázanou za koňadru kanoi, plnou dalších mokrých hadrů.

Zastydím se, je to výsledek mojí nešikovnosti. Vyklopit cizí loď na jezu bez souhlasu zadáka je trestné. A ještě ke všemu ukradenou před hospodou… Na takový prohřešek už snad ani zákonodárci nemysleli.

„Počkej tady. Musím mu jít pomoct,“ otočím se na vnučku. „A také se mu omluvit. Jestli mě neutopí,“ dodávám nejistě.

Brodím se k lodi a cestou sbírám igelitové pytlíky, zaklesnuté v proutí.

„Moc mě to mrzí…“ zakuňkám z bezpečné vzdálenosti. „Ty lodě si byly tak podobné… nikdy by mě nenapadlo…“ mumlám a podávám mu vylovený igelitový pytlík s chlebem.

„Mně taky ne. Proto jsem si nic nedával do igelitu… Kromě chleba,“ usmál se. „Alespoň něco mám suché.“ Dal se do ždímání spacáku. „Na tomhle jezu jsem se nikdy necvaknul. Na něm se může udělat snad jen…“ zarazil se „…někdo, kdo neví o tom kameni napravo.“ Dodal galantně.

V duchu jsem mu poděkovala. Nesrazil už tak mé nízké sebevědomí pod ponor, to se cení. Chytila jsem druhý konec spacáku a dala jsem se s ním do ždímání. Neodporoval.Vypadá to, že je mi odpouštěno. „Eliška je fajn holka, neztratí se. Celkem mě to s ní na lodi bavilo,“ dodal.

Usmála jsem se a podívala ke břehu. Elí vzorně seděla na kameni a pozorně nás sledovala. Zvedla jsem ruku a zamávala. Pochopila můj signál jinak, než jsem měla v úmyslu, a nadšeně se rozeběhla směrem k nám, na mělčinu pár metrů od břehu.

Hned při prvním skoku do vody jí zůstala nožička mezi kameny a plácla sebou přímo mezi porost vrbiček.

„Ale s těmi kameny má podobný problém jako babí, co?“ Zakřenil se můj nový známý.

Usmála jsem se. Má pravdu, je celá po mně.

„Balvany nemusíme ani jedna. A ty ve vodě už vůbec ne. Ať se tam jen tak válí nebo hledají utopené spacáky,“ dodala jsem s lehkou ironií.

„Ahá. A kdo že mi ten spacák namočil?“ Vzal pádlo a šplíchnul směrem na mě. Uhnula jsem.

„Teda Honzo!“ Ozvala se Eliška naštvaně za mnou. Vypadá jak malá vodnice a crčí z ní voda. Co nezvládla namočit při pádu, dokončil její nový zadák.

Všichni tři jsme se rozesmáli.

„Nějak jsem zapomněl. Jsem Honza, jak jsi slyšela,“ podává mi ruku.

„Petra.“

„Eliška.“ Přidává se capart. „Nezajdeme na dvě černý? Teda na tři?“ Dodává.

„Cože?“ Udiveně zvedá Honza obočí.

„Jednu kofolu a jedno černý pivo. Tedy dvě piva, jestli jsi pro,“ vysvětluji.

„Kousek po proudu je kemp. Plánoval jsem tam dneska přespat. Mají tam černý úplně všechno. I svědomí,“ usměje se na Elišku. „Můžeme si tam dát dýmku míru.“ Dodá směrem ke mně.

Naházíme do lodi mokrý náklad. Eliška hupsne mezi mokré hadry k Honzovi. „Můžu jet ještě kousek s Honzou, babí? Budu ho hlídat, aby neujel.“

 

V kempu je živo. Někteří vysušují houbami své lodě, další stojí frontu na pivo s buřtem a jiným se ještě nechce opouštět řeku a sjíždějí oblečení v plovacích vestách šlajsny za přístavištěm. Za chvíli už patříme všichni tři mezi šlajsnové sjezdaře a užíváme si proudu, nesoucího nás metry podél břehů. Eliška piští radostí. „Takovej tobogán na koupálku nemáme!“ Juchá a dere se kamením k další úžasné jízdě. Jezdíme jako vláček, závodíme, kdo dojede nejdál. Eliška se nechává odnést proudem až k bahnité zátoce. Když se postaví, vypadá jako malý blonďatý černoušek. Bláto má až za ušima.

Honza se válí smíchy. „Vyhrála jsi. Teď máme k těm třem černým ještě čtvrtou,“ směje se.

 

Za chvilku už sedíme umytí na dřevěné lavici a popíjíme vysněné černé lektvary. Řeka zpívá, oblečení, spacák i stan se suší, sluníčko přestává pálit a nám je fajn. V nose mě zašimrá vůně dřeva.

„Uděláme si ohýnek?“ Mrknu na Elišku. „Opečeme na něm jablíčka a do popela strčíme pár brambor, co říkáš?“

Horlivě kýve hlavičkou.

„A kde budeme bydlet?“

„No jo, vždyť my ještě nemáme postavený stan.“ Asi bych se nad sebou opravdu měla zamyslet…

„Pomůžu vám, chcete?“ Nabídl se Honza. „Můj stan se ještě bude chvilku sušit.“

 

Než sluníčko zalezlo za les, máme bydlení i teplo. Ohýnek plápolá a Elí opéká první jablíčko. Honza přináší lodní pytel a vyndává z něj ukulele.

„Jé kytaří miminko!“ Vykřikne Eliška. „To už taky umí hrát?“

„No jasně. Jako dospělácký,“ odpoví Honza a hrábne mezi struny.

Zpíváme jeden šlágr za druhým, postupně k našemu ohni přichází další zpěváci a kvalita textů písní se rapidně snižuje. Jak já jen vysvětlím Elišky rodičům odkud zná všechna ta nová slova hrubšího kalibru?

 

„Ale tahle je slušná, babí.“  Eliška se rozezpívá:

„Velryba se otočí,

na sardel se osočí:

hoj, ty drzá sardeli,

nečuchej mi k obočí!“

 

„Sardel je asi dost hloupá ryba, co? Pod vodou se přece čuchat nedá.“ Zamyslí se nad duchaplným obsahem písně.

 

Začínají se ozývat zipy stanů, vodáci uléhají na kutě.  Eliška už leží zakutaná ve svém spacáčku poblíž ohýnku, očka už sotva udrží otevřená.

„Kde bude spát Honza?“ Zeptá se. „Má mokrej stan i spacák.“

„Lehnu se k ohni pod širák, je krásná noc.“ Usmívá se na ni její ukulelista a odkládá hudební nástroj na kámen vedle ohně.

„Můžu taky?“ Upře na mě prosebně kukuč.

Rozhlédnu se kolem. Je teplá noc, rosa snad padat moc nebude a hvězd nad námi je jako máku.

„A můžu taky?“ Mrknu na Elišku.

Vysouká se ze spacáku a skočí mi kolem krku. „Budeme se spolu dívat na hvězdičky, jo?“

Ležíme na zádech v tom nejkrásnějším biografu, mezi stanem a pohasínajícím ohýnkem a na plátně nad námi bliká tisíce světýlek. Já, Eliška a úplně cizí chlap. Vlastně tak cizí není,  znám jeho jméno. Usměji se.

No mami, ty fakt nejsi normální… bude ti už padesát… Akorát chytneš housera… Měla by ses nad tím zamyslet… a ještě s chlapem, kterýho vůbec neznáš…  Slyším moje děti, jako by tu byly se mnou. Ale to už se mi klíží oči, vedle mě pravidelně oodechuje Eliška. Drží se jednou rukou mě, druhou Honzy.

 

Je ještě tma a do mě se dala zima. Brrr… Asi ta rosa… Do stanu se mi nechce. Eliška spí schoulená u Honzy. Vykukuje jí jen nosík. O tu mít strach nemusím, té je teploučko.Jak jen jsou ti chlapi užiteční. Objevila jsem jejich další využití, zasměji se. Ale mě musí zahřát jiné teplo, než lidské. Šup, holka, přilož. Vylézám ze spacáku.

 V polospánku sáhnu po dřevě. Jedno, druhé, páté polínko… A honem se zase zakuklit. Oheň se rychle rozhořel, praskot dřeva příjemně uspává.

 

„Kdo mi spálil to ukulele?“ Honza stojí kousek ode mě, v ruce svírá ohořelý zbytek umění. Visí z něj struny jako čerstvě seškvaření červíci. Ve zbytcích očouzeného kovu se odráží ranní sluneční paprsky.

Rozespale na něj mžourám. Tak to byl ten praskot… Takový zvuk má jen dobře proschlé dřevo… Vybavuji si noční labutí píseň jeho ukulele. A začínám se potit. Přivezl mi vnučku od hospody, kde jsem ji zapomněla, postavil nám stan, rozdělal oheň, hrál, zpíval a celou noc malou opatroval, aby jí nebyla zima… A já? Nejenže jsem mu ukradla loď, vymáchala všechny věci v řece, zničila péřový spacák a utopila doklady… Já mu ještě spálím ukulele!!

„Honzo… já… nevím…“ Vykoktala jsem. „Možná… já…?“

Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou. Ve zvednuté ruce drží stále zbytky nástroje, vypadá jak socha svobody. Nebo spíše bůh pomsty.

„Nechtěla jsem… bylo chladno… a tma… všechno napravím…“ drmolím.

„A babička určitě nechtěla, abys nastydl. Protože tě máme rádi,“ dodala Eliška, usmála se bezelstně na Honzu a objala ho kolem pasu.

Vzal ji do náruče. Přitiskla se k němu a vlepila mu pusu, ještě černou od včerejších pečených brambor. Usmál se na ni. Zvedl oči ke mně. „Stejně už nedržely kolíčky,“ pokrčil ramenem. „Takže čekám nápravu v podobě dobré snídaně,“ pousmál se na mě.

Eliška na mě šibalsky z jeho náruče mrkla: „Pomůžu ti.“

A po chvilce zamyšlení dodala: „A tohle naším taky radši říkat nebudeme, viď?“

 

III.

 

„Ti holubi mají takovou zvláštní chuť, babí. Slanou, trochu jako chipsy,“ zkonstatovala Eliška a strčila si prstík znovu do nosíku. „A někdy i takkřupou,“ dodala s gurmánským výrazem a pokračovala: „Ve školce je jíme všichni. Nejvíc Péťa, ten mi dal ty jeho i ochutnat… Ale doma si nesmím ani strčit prst do nosu. A vodákům taky chutnají?“ Zarazila si prstík hlouběji a otočila se na Honzu, našeho nového kamaráda. Pádloval vedle nás na své kánoi a pohvizdoval si.

„Myslím, že už moc ne,“ odpověděl po krátkém zamyšlení. „Na vodě se spíš jedí buřty, pije pivo a když se mlsá, tak třeba Vodníkovo semeno.“

„Vodník má semínka? Když bydlí pod vodou?“ zeptala se Eliška nedůvěřivě. „Vždyť mu tam nemůže nic vyrůst…“

„To jsou jiná semínka,“ zasmál se Honza. „Z těch vodníkovo rostou malá vodníčata. Nebo noví vodáci. Záleží na tom, kde se uchytí,“ mrkl na mě.

Cítila jsem, že se mi lehce začervenaly tváře.

 To snad ne… Bude mi padesát, a já se tady červenám jako puberťačka. Nespokojeně jsem se zavrtěla. Copak jsme se něco nenazlobili s Vodníkovo semenem? Byla to dobrůtka, jen to trochu zvláštně vypadalo… Pousmála jsem sea vzpomněla si na pasování nováčků na vodáky. Bez obřadního vypití Vodníkova semene, tedy smíchaného vaječňáku se Zelenou, by nemohl být žádný vodácký přijímací rituál  dokončen. A většinou nezůstalo u jednoho…

„Babí, ochutnáme to někdy?“ zaškemrala Elí.

„Ty ještě chvilku zůstaň u holoubků, hrdličko,“ zasmál se na ní Honza. „Ale my bychom si někde jednu vodnickou dobrůtku mohli dát. Můžu tě pozvat, zadačko ze sousední lodi? Brázdíme spolu řeku už třetí den, tedy poslední. A že jsme toho za ty dva dny stihli, co? To by chtělo zapít…“ šibalsky na mě zamrkal.

Opět jsem cítila teplo ve tvářích. V tomto případě se však nejednalo o červená líčka cudné puberťačky, ale stud zralé ženy, které se daří jeden trapas za druhým. Přestože, jak by řekly její děti, by se už měla zamyslet nad svým věkem a podle toho se chovat…

Vzpomněla jsem si na naše nedávné seznámení s Honzou a trochu mě zamrazilo. Co jsem mu už stihla všechno provést… Odvézt loď,  omylem mu místo ní nechat svou loď i se spící  Eliškou, zmáčet stan i spacák, utopit doklady, spálit ukulele… A on je na mě stále tak milý… Že bych mu nebyla lhostejná? Vlastě je to docela zajímavej chlap… Asi ještě s tím chování dle vzoru Babičky od Boženy Němcové chvilku počkám. Carpe diem!

Rozhodla jsem se a usmála se na Honzu: „Proč ne?“

Přístaviště u stánku je poloprázdné, lehce přiopilý tlouštík za pultem se na nás už zdálky culí.

„Ještě pivečko, než vyrazíte k domovu? Už jste skoro poslední,“ nespokojeně se rozhlédne po tábořišti. „Nedělní odpoledne nemám rád. Všichni si odpádlujou do měst a já tu mám ještě pět kilo buřtů,“ drbe se na hlavě a jeden strká do pusy.

„Babí, prosím, kup mi jeden buřtík,“ zaprosí Eliška.

Moc se mi do toho nechce, vypadají, jako by tu ležely už od pátku. Tlouštík na nic nečeká a hned dává jeden na tácek, vydatně ho polije hořčicí a přimáčkne chlebem. „Tady máš, princezno,“ zaculí se, šťasten, že ještě bude tržba.

„A  dvakrát Vodníkovo semeno,“ vytahuje Honza peněženku.

Než stihnu zareagovat, buřt i s chlebem zmizí v Elišce. Chvíli si prohlíží mastné prsty, olízne je a utře do kalhot.  Povzdechnu si, mé srdce zastánkyně zdravé výživy trpí.

Celý víkend chroupeme zeleninu, vařím fazole a místo čokolády zobeme oříšky a mandle. Večer vyprávím hrůzostrašně dotvořené  pohádky o Otesánkovi, abych v té malé probudila správné stravovací názory… A ona se nakonec našťouchá dva dny starým buřtem!  Snad jí alespoň nebude špatně.

Zamračila jsem se na Honzu: „Nemusel jsi jí to kupovat.“

Odmítavě zavrtěl hlavou: „Musel, protože než jsme stihli říct, že to nechceme, měla už půlku v sobě.“  Pokrčil rameny a podal mi nápoj mého mládí…

 

„Babí, pořád mě bolí bříško,“ hekala Eliška v lodi. Sedmkrát jsme stavěli ve vrbičkách, už v ní snad nemůže být ani kousek toho zatraceného buřta. Trpělivě přirážím po osmé ke břehu. Přibíhají kačeny, plny očekávání, že jsme přivezli něco dobrého.

„Holky, maximálně jeden buřt, víc toho nemáme,“ pokouším se o žert.

Nikdo se nezasměje.

Eliška, bílá jako stěna, se mi choulí v náručí. Veškerá radost z vodáctví je pryč, drží si bříško a přitahuje si k němu nožičky. Honza stojí opodál a drží lodě.

Musíme jet, začíná se smrákat a my máme před sebou ještě pět kilometrů. Se zastávkami po sto metrech! Zatracenej buřt!

Otírám Elišce zpocené čelíčko, pěkně se rozpálilo. Potřebujeme se dostat do vesnice. Pokládám ji do lodi. Leží tam jako malý uzlík, sbalená se slzičkami mezi řasami. „Moc mě to bolí,“ zkroutí se ještě víc.

Honza přivazuje svou kanoi ke stromu, bere pádlo a sedá do naší lodi: „Sedni si na háčka, já se pro svou loď vrátím večer. Eliška se mi vůbec nelíbí. To nebude jen zkaženej buřt.“

Neodporuji. Jsem za to vděčná.

Pádlujeme jako o závod, uzlíček na dně lodi vzdychá stále rychleji.

 

Konečně vesnice.

„Počkej tady,“ zavelí Honza.

Beru Elišku do náruče, hoří jako kamínka. Na bříško už si nenechá ani sáhnout. Po tvářičkách jí tečou slzičky. „Bolí to.“

Rozhlížím se kolem, potřebuji do nemocnice. Kam ten chlap zmizel? Teď, když potřebuji pomoc? Co jsem si mohla myslet? Dobrodružství skončilo. Když jde do úzkých, chlapi zdrhnou…

Stojím tu sama se vzrůstajícím strachem o malou, v nějaké díře na konci světa. Stmívá se, nikde ani živáčka a já tolik potřebuju pomoc! Nechám loď svému osudu a šlapu po silnici k nejbližšímu domečku. Snad nám pomůžou…

 

Zdálky slyším zvuk motoru, ze šera se přibližují dvě světla. Skáču do silnice a volnou rukou mávám. Zastavte mi, prosím.

Ozvou se brzdy.

„Co jsem ti říkal?“ křikne kdosi z auta. Poznávám Honzův hlas. „Ženská praštěná, málem jsem vás obě přejel! Hledal jsem vás u vody…“ zmírnil hlas. „Nastupte si, neposlušnost vyřešíme později.“ Usmál se a otevřel dvířka.

„Pil jsi,“ špitla jsem.

„A víš o nějakém jiném řešení? Snad jsem ten jeden vaječnák se zelenou už dávno vypádloval… Pojedu opatrně.“

Eliška zanaříká. „Je mi špatně.“

A další zbytky buřtu se ocitají na dosud dokonale čisté zadní sedačce vozu.  „Ještě že neměla červené víno,“ zhodnotí optimisticky Honza její výkon. „Nemám tu totiž sůl,“ dodá.

 Můj omluvný výraz ve zpětném zrcátku asi nezachytil.

 

„Tak tatínku, stihli jste to jen tak tak,“ přichází lékař po nekonečné hodině čekání za dveřmi operačního sálu k Honzovi. „Apendix je venku a malá v pořádku. Vše proběhlo rychle a bez komplikací.“ Položí mu ruku na paži, ve které svírá Elišky sandálky.

„Chcete ji vidět?“ Obrací se na mě.

Přikývnu.

„Můžete oba,“ usměje se chirurg.

 

Stojíme u postýlky, Eliška spinká. Oddechuje a usmívá se. Stojíme tu nad ní, zmáčení, špinaví a rozechvělí.

Strach a úzkost odchází.

Honza mě bere za ramena. Trochu se třesu.

„Když jsme čekali před sálem, zarezervoval jsem tady v hotelu pokoj. Abychom sem za ní mohli hned zítra ráno přijít,“  řekne a dodá: „Neboj, žádné postranní úmysly nemám.“

 

Usměju se na něj. Utřu si slzu a rozmáznu zbytek řasenky po obličeji. Mokré šortky studí, uschlé bahno z nohou se začíná drolit a z trička je cítit Eliščin buřt. Opravdu nevypadám příliš svůdně…

„Věřím ti,“ zhodnotím realisticky situaci a zasměji se. Trošku mě to zamrzí. Těším se na sprchu a čisté šatičky. Mohla bych pozvat našeho zachránce na večeři, zaslouží si jí. A já taky. Zadoufám s vidinou příjemně stráveného času se svým novým zadákem. Snad už mám své trapasy vybrané. Snad…

Tvoje neukázněná babička se asi spustí, Elí. V žaludku mě něco lehce zašimrá. A buřt to není… Je mi hezky. Zvláštně hezky…

 

IV.

 

Už dlouho jsem nebyla na večeři s chlapem, který by stál za hřích. Napadlo mě, když si Honza sedal naproti mně. Většinou absolvuji nudné pracovní schůzky s workholickými suchary, kteří touží po jediném. Předat mi co nejvíce informací o své jedinečné práci, která je však stejně nezajímavá a nudná jako oni sami.  „A paní redaktorko, rád bych, kdyby z toho článku byla cítit energie. Zajímavě zpracovat moje myšlenky. Však víte, to umíte, nespolupracujeme spolu poprvé…“ Komentují a mrkají očky za brýlemi, kterými se snaží doplnit svůj už tak nudný výraz. Sami sebe nazývají intelektuály. Ženy jim říkají jinak – suchouši.

Teď naštěstí nejsem v práci. Sedím v restauraci hotelu. A tady strávím noc v jednom pokoji s mužem, který jako suchouš zdaleka nevypadá. A víkend ještě neskončil, máme před sebou celý nedělní večer. Měla bych se pokusit udělat alespoň jednou dobrý dojem, když se mi to celé dva dny nepodařilo. Lehká nervozita, napínající mé tělo, je příjemná. Upravím si límeček košile. Jediná zbyla čistá a suchá. Šortky jsou navlhlé a lehce studí, sandále zdobí utržená přezka. Zastrčím nohy hlouběji pod stůl.

„Není ti chladno?“ zeptal se mě Honza a podal mi svou mikinu.

„Trochu je. Ale nic jiného nemám. Rifle a kecky jsem utopila na jezu, když jsem ti pomáhala lovit doklady,“ nesměle jsem se pousmála a obalila si nohy jeho mikinou.

To, že jsem se o jejich ztrátu postarala já, jsem nepřipomínala. Za těch několik hodin, co se známe, jsem mu toho provedla už dost. Na svou obhajobu mohu pouze uvést, že nechtěně. V mém věku téměř padesáti let bych už mohla poznat svou kanoi a nezaměnit ji, obzvlášť když v ní spí vnučka. A i když je ukulele ze dřeva, není dobré s ním přikládat do ohně… Všechno to vím. Přesto se někdy stane, že naše vědomosti zaostávají daleko za našimi skutky.

Teď tu sedíme naproti sobě. Dva lidé, kteří se poznali díky spoustě náhod. A já mám asi poslední příležitost přesvědčit muže, kterého jsem poznala uprostřed řeky, že jsem vlastně úplně normální ženská. A asi mi za to stojí… Tak do toho!

„Dáš si červené nebo bílé?“ Vyruší mě z přemýšlení Honza.

Jsem abstinentka. Už dva roky…

„Bílé,“ odpovím. Cože? Nejsi zvyklá na alkohol, budeš namol a další trapas na obzoru. Vyhrkne na mě mé sebevědomí.

„Jsem rád, že jsi neodmítla mé pozvání,“ usměje se Honza.

„Přišla bych o dobré Rulandské,“ mrknu na něj.

„Tak na to, jak jsme nakonec všechno zvládli,“ jeho sklenka cinkne o mou.

Rulandské šedé. Příjemná osvěžující chuť. Milovala jsem ho. Proč jsem vlastně přestala pít víno? Chtěla jsem spolu s ním vyloučit chuť vzpomínek?

Nehraj si na romantičku. Alkohol je kalorický, nechtěla jsi tloustnout. Alespoň do dneška ne. Odpovědělo mi sarkasticky opět mé sebevědomí. Nemůžu se na něj zlobit za tu jízlivost, dostalo za poslední dny pořádně zabrat.

Číšník mi podává jídelní lístek. Kdy jsem naposledy jedla? Zaškrundalo mi v břiše.  „Grilovanou zeleninu s kuskusem,“ olíznu si rty.

„Tak dvakrát,“ dodá Honza. „Na Nový rok jsem si dal předsevzetí, že začnu jíst zdravě. Myslím, že je čas s tím začít,“ podíval se na mě.

„Teď? V červenci?“

„Někdy mi trvá trochu dýl, než se rozhodnu udělat první krok,“ pousmál se. „Obzvlášť v podstatných věcech.“

„Třeba?“ napila jsem se vína.

„Třeba… Pozvat tě na večeři.“

„Mám pocit, že to ti trvalo tak asi deset minut,“ usměji se.

„Zdání klame. Přemýšlel jsem o tom už od rána. Když jsem se probudil a uvědomil si, že dneškem končí čas, který jsme trávili společně. A ještě se mi nechtělo loučit. Bylo mi s vámi moc hezky…“ poškrábal se rozpačitě na zátylku. „Vlastně pořád je.“

Zvedla jsem oči a zachytila jeho intenzivní pohled. Je mi také v jeho přítomnosti dobře, jako bychom se znali už léta. Vyzařuje z něj klid, vyrovnanost a nadhled. Vrásky kolem očí dávají tušit, že mezi morouse určitě nepatří. A oči to potvrzují. Je v nich chlapecký zájem o život, hloubka zkušeností i touha po poznání něčeho nového. Nebo někoho nového?

Škoda, že všechno už brzy skončí, nedělní večer uzavírá jeden fajn víkend…

 „Ona je neděle!“ vyhrkla jsem. „Neděle?“ zopakovala jsem nevěřícně.

„A šestá hodina večerní,“ dodal Honza.

„Musím vrátit Elu,“ zabreptla jsem a začala zběsile lovit v batohu telefon. „Za půl hodiny,“ dodala jsem na vysvětlenou.

Nechápavě se na mě podíval.

„Já vím,“ snažila jsem se při přehrabování v batohu naznačit, že mám situaci pod kontrolou. „Jen oni nevědí,“ dovysvětlila jsem a volila na mobilu číslo svého syna. Jak jsem jen mohla zapomenout, že má Eliška rodiče?

Telefon vyzvání. Napila jsem se vína a položila prázdnou sklenici na stůl. V krku mám sucho. Dolila jsem si z láhve a omluvně se usmála na Honzu. Asi jsem málo pila…

Nepiješ vodu, houklo na mě sebevědomí.

„Mami? Už jste doma?“ ozvalo se konečně ze sluchátka.

„Ne ne, přijedeme až zítra… Teda asi ne. Asi tak za týden…  Možná pozdějš…,“ snažila jsem se o odpověď na danou otázku. Jsem normální? Co to plácám?

„Cože?“

„No… Jsme v Budějovicích. V hotelu. Teda jenom já…“ Musím se napít. V krku mám jako v troubě.

„Cože? Ty? Kde je Ela? Co se děje?“

„Už spí…“ hlasivky odmítají poslušnost.

„Cože? Kde?“

„V nemocnici. Museli jí operovat. Je v pořádku…“

„Cože?!!“ vykřiknul tak, že jsem musela oddálit telefon. „Panebože! Co se jí stalo? Po jaký operaci? Kde jste? Jedeme tam!“

„Po buřtu…“ nadechla jsem se.

„Mami, jsi v pohodě?“

„Udělalo se jí špatně…“

„Anafylaxe?“

„Ne, ryby nejedla. To hlídám. Určitě to nebyla alergická reakce, tu už poznám. Jenom slepák… Všechno proběhlo strašně rychle. Nebyly žádný komplikace, o její alergii vědí. Před chvílí jsme od ní přišli,“ snažila jsem se zklidnit syna. Sáhla jsem po skleničce a obratem vyprázdnila její obsah. Honza mě chytil za ruku a pevně ji stiskl. Povzbudivě se na mě usmál.

„Aha.“

„Zítra ráno tam hned půjdu. A doktor mi slíbil, že kdyby se cokoli změnilo, zavolá mi. Jsem ubytovaná kousek od nemocnice,“ trochu jsem se zachvěla. Honzova ruka mě nepouštěla.

„Aha…“ na vzdálenost těch sta kilometrů jsem cítila, jak urputně převaluje v hlavě myšlenky. Po krátké odmlce dodal: „Přijedeme za tebou. Jak velkej máš pokoj?“

„Dvoulůžák. Měli poslední.“ Zarazila jsem se. „Ale… obsazenej.“

„Obsazenej?“

„Je tu se mnou… Simona. Zůstala, abych na to nebyla sama… Možná by stačilo, kdybyste přijeli až ráno… Zavolala bych, kdyby něco…“ připadala jsem si jako školačka, co tají své první rande.

Proč to děláš? Proč mu neřekneš, že tu jsi s mužským a o jejich přítomnost vůbec nestojíš? Copak jsi puberťačka, aby sis musela takhle vymýšlet? Zase kličkuješ? Před svým synem? Před ním stejně jako před všemi chlapy? Copak to neumíš říct pěkně na rovinu, jak se věci mají? Je na tom něco špatného? V hlavě mi hučelo jako ve včelím úle.

Zase ty hloupý myšlenky! A zrovna teď! Máchla jsem telefonem kolem hlavy, jako bych odháněla obtížný hmyz. Zahnat sebevědomí se podařilo. Upoutal ho let telefonu, který obloukem opustil mou dlaň, jako by byl napnutý na gumičce. Přelétl nad hlavami sousedního páru, který si zrovna romanticky připíjel červeným vínem a zastavil se pod stolem hostů, sedících u okna. Se slušným zvukovým doprovodem se rozlétl na několik částí. Klávesnice skončila v květináči a baterka odjela k proskleným dveřím do kuchyně. Zbytek se zabrzdil o podpatek starší dámy. Vyskočila jsem. Židle odskočila v mém rytmu a s rachotem se zřítila na zem. Zachytila jsem se jen tak tak o kraj stolu a omluvně se rozhlédla po restauraci. Já jsem ti říkalo, že to, co piješ, není voda…

Honza se rychle zvedl a přiskočil ke mně. „Posaď se, přinesu ti to.“

Svěsila jsem ramena a poslušně si sedla. Tento víkend opravdu upoutáš pozornost všude, kde se objevíš. Kolikrát ses o to snažila, a neúspěšně. A teď to přijde hned v několika dávkách za sebou…

Ozvala se rána. A zvuky padajícího skla. Honza se zvedá z podlahy a v ruce drží baterii do mého telefonu. Nad ním stojí číšník, na jedné ruce podnos s talíři plnými řízků a druhou rukou držící rám čerstvě vysklených dveří do kuchyně. Starší paní, které před chvílí ležela pod nohami jedna část mého mobilu, mu podává ubrousek. A vyčítavě mě sjede pohledem. „Nemůžete mu pomoci, když vám tady krvácí?“

A mě, místo jakékoli reakce zodpovědné ženy, přepadá záchvat smíchu. Se slzícíma očima statečně ovazuji Honzovi krvácející zápěstí. Chvíli na mě nechápavě kouká, a když se mi k tomu všemu přidává škytavka, rozesměje se také. Starší pár vedle pohoršeně vrtí hlavou a mladá dvojice u okna zvedá palec…

Překvapivě při cestě zpět ke stolu nic neporazím ani nerozbiji. Po chvilce už oba sedíme spořádaně nad studeným kuskusem.

„Tak na naši večeři,“ otírá si Honza oči čistým cípem zakrváceného ubrousku ovázaného kolem zápěstí a podává mi skleničku. „A na svobodu bez mobilu,“ dodává.

Moje sklenka cinkne o Honzovu, a úsměv mi zmrzne na tváři. Jak se spojím s těmi všemi, co mě teď potřebují? Mobil v dohledné době asi komunikovat nebude a na mě padá tíseň. Kdy jsem naposledy byla nedostupná? Je pravda, že občas jsem měla vypnuté zvonění celý den a všimla si toho až večer, ale to jsem o tom nevěděla! Ale dnes? Když mám Elišku v nemocnici, vyděšeného syna možná už na cestě na jih Čech a na zítřek domluveno plno schůzek se suchouši?

„Můžu ti nabídnout můj telefon? Číslo na doktora tam mám,“ jako by mi četl myšlenky.

S vděčností jsem se na něj usmála. „Snad dám dohromady i ta další.“

Obvolala jsem sice půlku redakce, ale úspěch se dostavil. „Děkuju. Mám do středy dovolenou a potom se uvidí. Jen syn mi to nebere. Snad už nesedí v autě,“ vracela jsem rozžhavený telefon majiteli. „Asi jsem mu to nevysvětlila úplně nejlíp. Doufám, že nepojedou na noc.“ 

V restauraci se mezitím život vrátil do původního rytmu a klidu. Občas se na nás ještě někteří hosté otočili a usmáli, ale jejich zájem se postupně přesouval na dobroty na talíři.

Vzala jsem do ruky vidličku a otočila se na Honzu. „Ty si nepotřebuješ nic vyřídit? Nikam zítra nemusíš?“

„Ani pozítří,“ usmál se tajemně.

„Máš dovolenou?“

„Možná.“

„Dovolená buď je, nebo není. Co znamená možná dovolená?“ pobouřila mě jeho odpověď.

„Na tak složitou otázku potřebuju trochu času, abych na ní uměl správně odpovědět. Dáš mi ho?“

„Kolik? Pět minut? Nebo deset?“

„Týden.“

„Týden? Tolik nedávám při rozhovorech ani úředníkům, když od nich potřebuji dostat víc, než jen prázdná slova,“ zasmála jsem se.

„Nejsem úředník.“

„Myslela jsem si to. A kdo jsi?“

„Mám dojem, že dnes večer jsem Simona. Tvoje kamarádka.“

Číšník, procházející okolo, se rozpačitě zastavil a zaraženě se podíval na Honzu. Po několika vteřinách se mu vrátil profesionální výraz. „Ještě jednu láhev?“

Honza přikývl.

 

Pokračování brzy…